hanyZbloq

Stav Petra Čecha je vážný

Petr Čech byl fotbalové veřejnosti znám jako poměrně inteligentní a přemýšlivý chlapík. Takový, jakých se mezi profesionálními sportovci pohybuje jen pár. Anglický fotbalista Hunt svým brutálním faulem bohužel způsobil, že máme zase o jednoho slušného a chytrého sportovce méně.



Anglický zpravodaj našeho bloqu nedávno navštívil rehabilitujícího Čecha na soukromé klinice, poblíž Londýna, a zraněného brankáře vyzpovídal. Následující řádky jsou otřesné.

REPORTÉR: Petře, jak se cítíte, pár dnů po tom ošklivém faulu?
ČECH: Heh, půjdeme od zápasu k zápasu. Vlastně budu rád, jestli to tam padne. I kdyby to mělo být jenom o jeden gól, vlastně. Míč je kulatý, vlastně. Chrocht.
REPORTÉR: Kolik Vás to zranění stálo? Je v Anglii zvykem platit za podobné věci něco do společné kasy?
ČECH (Culí se): Vlastně nevím, vlastně. Urghh. Bude to těžký zápas, ale půjdeme do toho po hlavě. Vlastně nemáme co ztratit. Vlastně! Uhmm
REPORTÉR: Být Vámi, Petře. Dlouho bych do ničeho po hlavě nechodil.(Muhahahaha! Sem dobrej, juchuchó) Tedy ... Co budete dělat, až skončíte s fotbalem. UŽ jste o tom přemýšlel?
ČECH: Eghe? Plejstejšn! (Opadávají i poslední zbytky Petrovy pozornosti, které reportérovi věnoval. Dívá se směrem k herní konzoli, položené na stolku nedaleko.) Do barů! .. ehemgrr ... ferrari ... vélké. Vlastně je kulatý ... zápas od zápasu ... vlastně ... chichi ublk ... ódées
REPORTÉR: Děkuji za rozhovor, Petře.
ČECH: Šukat modelkýýý!!

K Petrově zdravotnímu stavu se později vyjádřil primář kliniky - Sir Edward J. Painalot: "Petr utrpěl vážná poranění hlavy. Bohužel byla zasažena některá důležitá nervová centra a to vyústilo v určité snížení intelektu. A všimněte si toho náznaku předkusu a podivně rychle rostoucích vlasů. Časem se to ještě může zlepšit. Zatím však musím konstatovat, že se z Petra Čecha stal Baroš.."

Pak se na chvíli zamyslí a dodá:"Ale mohlo to být i horší. Ze své praxe znám pár případů - týkalo se to hráčů z nižších soutěží - kdy se z podobně postiženého hráče stal Řepka. A takového pacienta vyléčit, to už vyžaduje pořádně silné řemeny, elektrické přístroje na omračování dobytka a velkou porci osobní odvahy."

Co dodat v závěru tohoto smutného článku? Popřejme Petrovi rychlé uzdravení. A jeho rodině hodně trpělivosti a sil.

Konec ledna v hospodě U Slunce

Postapokalyptický příběh ze znepokojivě blízké budoucnosti

Ve sklepních prostorách staré, neomítnuté cihlové budovy seděli dva muži. Jejich oblečení bylo zašlé a pokryté prachem. Smrděli. Smrděli potem. Smrděli mnoha vrstvami potu.

Jeden z nich byl starší, ale jeho přesný věk by se dal určit jen ztěží. Měl dlouhý špinavý plnovous. Ani jeho vlasy už na sobě nějaký ten pátek nepocítily ostří kadeřníkových nůžek. Byly mastné a slepené. Vesele v nich skotačily blechy. Jeho společník byl o poznání mladší, ještě chlapec. Kadeře měl kratší, neuměle zastřižené, ale jinak stejně neudržované.

"Povídej mi o dešti!" Mladík se podíval na staršího dychtivě. Ten se znechuceně odvrátil. To idiotské vytržení v chlapcově tváři. "Nebudu už o tom mluvit! Je to dávno pryč. Co chceš pořád slyšet? Že se otevřelo nebe a padala z něj voda? Že se ochladilo? Že si ti idioti otevírali deštníky a schovávali se v podchodech? Já už na to vzpomínat nechci!" Vykřikl a rozhodil prudce rukama. Kluk si ustrašeně odsedl.

"Nechci na to vzpomínat. Bolí to." Mumlal si pro sebe. Ze starého baťůžku vytáhl hrst zetlelé trávy a pomalu ji žvýkal.

Nechtěl vzpomínat, ale přesto mu to nedalo. Jak tak seděl opřený o sklepní zeď staré hospody a pokoušel se z odporných travin vysát skromné zbytečky tekutiny, mysl mu zabloudila do onoho roku.

Jak je to dlouho? Nepamatoval si. Toho roku přestalo pršet. Teploty se vyšplhaly přes třicítku a už tam navždy zůstaly. Spousta lidí byla zpočátku nadšená. Co nadšená? U vytržení! Přitroublí spíkři v soukromých rádiích se při předpovědích počasí mohli zbláznit radostí, když hlásili to svoje: Máme pro vás skvělé zprávy. Celý týden bude krásně. Sluníčko a žádný déšť. Celý týden nás čeká jasno a krásné letní teploty. Tak si to užijte! Ani zdrženlivější hlasatelé v televizi si tu "krásu" neodpustili. Koupaliště praskala ve švech. Skoro všichni byli opálení jak negři.

Po měsíci třicetistupňových veder bez deště jim to začalo být divné. Po dvou už vypukla panika. Následně začali hromadně umírat důchodci. Objevila se rakovina kůže u ohromné spousty osob. Lidé kolabovali. Nemocnice nestíhaly a celý záchranný systém šel nakonec do háje. V tisku se ještě nějakou dobu objevovaly zprávy o blížících se bouřkách a přívalových deštích. Byl to poslední zoufalý pokus, jak zmírnit hysterii. Fotografie zatopených obcí byly však jen nepřesvědčivými podvrhy.

Je zajímavé, že nejrychleji umírali právě oni milovníci "krásného počasí". Ti zbožňovatelé přecpaných koupališť s nehygyenickou vodou a nevětraných, smradlavých autobusů. Chcípali po stovkách. Někteří z nich zešíleli a nadále vylehávali u polovyschlých vodních ploch, natírali si mokvající nádory opalovacími krémy a zběsile po sobě házeli roztékající se umělohmotné talíře. Měli na sobě sluneční brýle s popraskanými skly a v obličejích přihlouplé výrazy.

Nepřátelé horka se už mezitím dlouhou dobu ukrývali v podzemí, ve sklepech, ve vyhrabaných tunelech. Shromažďovali zásoby drahocených tekutin a klimatizační techniky.

Nakonec zůstali jen oni. Technika jim byla brzy k ničemu. Přestaly fungovat elektrárny. Přes den zůstávali v úkrytech. Pozdě v noci se vydávali na povrch. Hledat potravu a vodu. V pustých městech, mezi vyschlými mrtvolami, pátrali po zásobách trvanlivých konzerv a poté se s nimi uchylovali pod stále vyprahlejší zem. Slunce hřálo a hřálo. Použitelných potravin bylo pořád méně.

Vousatý muž si povzdechl. Věděl, že brzy všichni zemřou. (Celý týden nás čeká jasno a krásné letní teploty) Začal se smát. Hleděl do stropu a chichotal se. Pak začal vzlykat. Mladík k němu opatrně přistoupil. "Co je ti?" Starší se na něj přes slzy zadíval a pomalu procedil skrz popraskané rty:"Vzpomněl jsem si, jak se říkalo té bílé prašné vodě. Sníh! Studil. Rozumíš?"

Nerozuměl.

Aj tak, tak SEO Mág

V tomto článku žádné zvracející dívky ani jejich foto nenaleznete, tento článek byl totiž napsán jen jako poutač na náš web, abychom Vám tímto v praxi dokázali, že umíme optimalizovat pro vyhledávače.

My hanyZ jsme totiž zjistili, že na výraz "zvracející dívky erotické foto" jsme na prvním místě ve fulltextovém vyhledávání seznamu.cz, což je docela povedená haluz.

Pokud se i Vy zajímáte o dlouhodobé cílené zvýšení návštěvnosti Vašeho webu, obraťte se na nás.

Kordélie - princezna chobotnice

Tuto pohádku, na velmi specifické téma, jsem kdysi slíbil a nyní ji konečně zveřejňuji. A abych předešel případným dotazům, narkotika mi dodává Olga Halámková, samozřejmě.

Milé děti, kdysi dávno, když ještě neexistoval internet, Counter Strike, pervitin, ba ani hiphop, když Karel Gott či Helena Vondráčková byli stejnými mrňaty, jakými jste dneska vy, v dobách vašich pradědů a prabáb, rozkládalo se na území dnešního Ázerbajdžánu malé království.

Rád bych napsal, že mu vládl moudrý a spravedlivý král, ale nemůžu, kdepak. Vládl mu poněkud psychicky narušený, hloupý človíček. Upřímně řečeno, kluci a holky, byl to naprostý magor. Jeho rodiče byli sourozenci, jejichž rodiče byli sourozenci a takto pokračovala rodová linie až k prapředkům, kterými byli mentálně zaostalý prodavač kulichů z Náhorního Karabachu a redaktorka magazínu pro ženy. Toto genealogické okénko nás však poněkud odvedlo od našeho nesmírně zajímavého příběhu. Viďte, že už se nemůžete dočkat, jak to s tím hloupým králem vlastně bylo? Vraťme se tedy zpátky do "kdysi dávno".

Věřte nebo ne, dementní král se po čase dočkal potomka. Neptejte se mě, jak ho dokázal splodit, když většinou nerozeznal svůj penis od plnícího pera (Čímž mimochodem poněkud vyváděl z míry diplomaty sousedních království, jakmile došlo na podepisování spojeneckých smluv). Přesto se to povedlo. Královna porodila dcerku, která dostala jméno Kordélie.

Když monarchovi tuto radostnou novinu oznámili, pousmál se, zachrochtal a dál pokračoval v okusování gobelínů. Ano, své city dokázal skrývat mistrně.

Aby toho štěstí nebylo málo, netrvalo dlouho a vladařova žena povila chlapečka, což zase o nějaké to procento zvýšilo šance na zachování rodu (Podle nezávislého testovacího centra Fresenius se jednalo přesně o 83.95%) a zároveň o něco snížilo průměrné IQ v království. Jinak to byl ovšem kluk jako buk. Měl vše, co má správný chlapec mít. Nic mu nechybělo. Ba právě naopak! Na levé ruce měl kupříkladu sedm prstů a na pravém loktu mu vyrůstal druhý, alternativní nos. Co se týče choulostivých partií, zde historické prameny diskrétně mlčí. Pouze kronikář Kostras se o tom letmo zmiňuje ve svém známém spisu "Kostrova kronika malého království na území budoucího Ázerbajdžánu" ve stylu: "Muhahaha!"

Princezna rostla jako z vody. Byla krásná po matce a chytrá po otci - královském šašku, jenž před lety neodolal nabídce královského sexu, když se vladařova žena cítila osamělá.

Kordélie prožila spokojené a idylické dětství, obklopena přepychem a láskou svých rodičů. To, že onu náklonost její rádoby-otec občas vyjadřoval poněkud neobvykle je druhá věc. Ale nakonec, koho by nepotěšila rána shnilou hruškou do hlavy nebo čerstvě zakousnutý krtek, položený ráno na nočním stolku.

Kordélii táhlo na osmnáct, když jí rádci sdělili, že ji za týden čeká svatba. To se jí vůbec nelíbilo. Zpočátku nacházela částečnou útěchu ve skutečnosti, že má místo nožiček chapadla, což by jejího bratra mohlo od sňatku odradit, přinut ho přerušit konečně rodovou tradici a vyhledat nevěstu v podhradí. Leč její sourozenec byl pravým synem svého otce, takže ho od plánované svatby s ní nemohla odradit ani rána palcátem do kebule. Ta by ho ostatně neodradila ani od jiných - mnohem horších - věcí, kterým se ve svém volném čase s oblibou věnoval a o kterých se zde raději nebudu příliš rozepisovat, milé děti, abyste z toho neměly divoké sny. Snad bude bohatě stačit, když uvedu alespoň ty nevinnější kratochvíle, jako pojídání lidského masa s bylinkovým dresinkem, příležitostný orální sex s medvědem Ondřejem v hradním příkopu, poslech nelegálních CD výběrů muzikálových melodií v aranžmá pro tympánové kvarteto a hráče na podladěnou psí čelist a tvorba internetových stránek ve Wordu.

Naše milá Kordélie byla zoufalá. Doživotní sňatek s deviantem se jevil jako nevyhnutelný. Jeho Wordovské weby ji strašily ve snech. Budila se zbrocena potem a vždy ještě dlouhou dobu ji před očima blikaly v comic sans fontu vyvedené nápisy: "Bude nám spolu príma!", "Naučíš se mít ráda Ondřeje i bylinkový dresink!" a podobné. Chodila po hradních chodbách jako tělo bez duše. Přemýšlela, až se jí z hlavy kouřilo. A stále ji nenapadalo žádné řešení. Jak z té šlamastyky ven? Z myslivny se jí kouřilo tak mocně, až zmatené služebnictvo několikrát omylem přivolalo hasiče. Ti se po šestém falešném poplachu zařekli, že už na hrad nepáchnou ... To se později stalo osudným hradní knihovně. Naštěstí v ní, kromě několika pornočasopisů, příručky o zdravé asertivitě u přijímacích pohovorů na managerské posty, prvního vydání bible s vlastnoručními podpisy autorského kolektivu a uvnitř vložené složky, obsahující důkazní materiál o tom, že Kristus byl gay, nebylo nic důležitého.

Když zbýval do obřadu pouhý den a selhaly i poslední pokusy otrávit následníka trůnu Japonskou kuchyní, uvědomila si princezna, že ji zřejmě zbývá jediná možnost - kdo uteče, vyhraje. Život mezi lůzou, živící se pšeničnými plackami, mechem a kobylinci, ji sice příliš nelákal, ale pořád ji to přišlo snesitelnější, než prožít zbytek života vedle zrůdy, považující poslech audiokazety s aktuálním albem Bohuše Matuše za příjemné odreagování po náročném pracovním dnu.

Počkala tedy, až všichni usnou a nenápadně se vykradla z paláce ven. Procházele potemnělými uličkami podhradí a její chapadla pravidelně pleskala o nesmělé náznaky dláždění. Obyčejný lid si ji zpoza přivřených okenic prohlížel trochu s nedůvěrou. Královská rodina se netěšila, z pochopitelných důvodů, mezi lidem velké obliby. O jejich znásilňování genetiky si všichni mysleli své.

Ta mladá princeznička však nevypadala nebezpečně. Na královského potomka to mohlo být daleko horší. (A pravděpodobně bude, zachmuřeně předpovídali šediví kmeti a s povzdechem uždibovali tuřínový chléb.)

Jeden mladý pekařský učeň dokonce našel odvahu, vyšel ven z domu a dal se s uprchlicí do řeči."Koneckonců v obličeji je hezká a na to dole by se dalo časem zvyknout", rozumoval v duchu, když ji nabízel nocleh. Kordélie mu poděkovala a stručně vysvětlila svou současnou situaci. Že musí co nejdřív uprchnout z království, neboť tajná policii ji bude jistě brzy na stopě, a kdyby ji dostihli, byl by to její konec.

Mladík se do ní během několika okamžiků zcela zbláznil a netrvalo dlouho, mířili z města pryč, směrem do hor.

Na hranici království se na chvíli zastavili. Mladík zadýchaně sdělil své milé, že ty chapadlovité končetiny mají své výhody, když na ni tak kouká, jak je stále svěží. "I ty hloupý", usmála se uprchlá šlechtična. Nadzvedla sukni a pískla. Zpod sametu se vykolébala chobotnice a pokynula mladíkovi končetinou."To je má cvičená suchozemská chobotnice Adéla, vlastně je to tak trochu slepá větev našeho rodu. Zní to divně, ale v podstatě je to má sestřenice. Povede nás dál. Pojď!"

A tak se ruku v ruce vnořili do podrostu a vydali se vstříc svobodě a nejisté budoucnosti mladého páru v zemi bez sociálních jistot.

ČEKTEK - Drama vášně na pozadí země, která zešílela!

Následující bloganec bude plný neskutečně temných vášní, intrik, krve, potu i slz. Navíc se zde objeví nemálo vyhrocených názorů a prachsprostých lží, proto by jej neměli číst technaři, dredaři, hipíci, anarchisté, policisté, politici, blogeři, bojovníci za práva trávy (v poslední době často pošlapávaná), majitelé pozemků, majitelé sousedních pozemků, majitelé pozemků sousedících se sousedními pozemky, hajní, houbaři, pytláci, gayové, zubní laboranti, příslušníci národnostních menšin, chovatelé pštrosů a především tělocvikáři.

Jaká jsou fakta? Mladí príma lidičkové si chtěli užít trochu té zábavy. Je léto, příroda jásá. Rozhodli se vyvézt své sound-systémy do přírody, zlehka si zablbnout, zatančit si, zašpásovat, dopřát si volné lásky, pivka, užít něco málo lehkých drog a těžké pohody.

Však mezi hodně-do-pohody-sluníčko-v-duši človíčky se želbohu skrývalo i několik individuí s temnými dušemi a plány. Většinou se jednalo o raubíře z ciziny, ale našlo by se mezi nimi i pár tuzemských radikálů, nebál bych se je nazvat teroristy! Tito všichni se sjeli a následně sjeli na dlouho utajované místo, aby tam pošlapávali travní porost nebohým majitelům luk a potažmo tak pošlapávali jejich občasná práva na kvalitní otavu. Zlí techno-teroristé měli tlusté, železem podražené podrážky a nebáli se je použít.

Mezitím tajné zpravodajské služby informují ministra Bublina: "Pane Bublin, doma se něco děje!"
"Kolikrát vám mám říkat, že nejsem Pán Bublin, nýbrž se jmenuji Bublan!" Vzteká se naoko ministr. Přesto však okamžitě přerušuje svou dovolenou v Tibetském klášteře a pomocí nedávno vyvinutého, utajovaného, hypermodeního teleportačního zařízení, využívaného některými členy vlády (ve chvílích největšího zoufalství, kdy není k dispozici tryskáč, vrtulník, lincoln či batmobil) k rychlým přesunům a paprskne se na úřad vlády, kde ho již očekává ministerský předseda Paroubek, v bikinách a s nafukovacím míčem v rukou (Zrovna se paprsknul z Tahiti). Situace je vážná.

Paroubek:"Frantiku, tráva potřebuje naši pomoc. Nebude dost čerstvého sena pro hospodářskou zvěř. Obávám se, že budeme muset zakročit silou! Mysli na hladovějící kravky!"
Bublan:"Ale Jiří, jsou to vesměs sympatičtí mladí lidé. Prý si přivezli i vlastní kadibudky a cisternu. Opravdu je to nutné?"
Paroubek:"I cisternu řikáš. Samotnému se mi to hnusí člověče, ale je třeba s tím něco dělat. Ti majitelé luk nás potřebují, víš."
Bublan:"Ach jo. Já tuze nerad používám policejní teror. Nu nešť, povolám nějaké ty tančíky, bojové helikoptéry a trošku bychom do nich mohli napumpovat slzák, do kurev.. Chci říct, jsou tak mladí a bezbranní."
Paroubek:"Jsi příliš citlivý člověk, Františku. Dělej však, co musíš. Já budu mezitím pročítat blogy a komentáře u nich, abych věděl, zda je lid na naší straně a abychom se mohli podle toho zařídit."
Bublan:"A co noviny, Televize? Rozhlas snad?"
Paroubek:"Tyto zastaralá média dnes již nemají opravdovou moc. A teď utíkej a nezapomeň na napalm!"



A tak policejní akce začíná - blokádou příjezdové cesty na místo konání akce a pro jistotu i celé dálnice. Bojovní technaři se snaží prorazit, leč zastaví je palba z polních děl. Policejní oddíly jsou dobře vybaveny i vycvičeny. Němečtí turisté trpí v kolonách. Řidiči protestují a doráží na policii. Ta odpovídá napalmovým útokem. Objevují se první lehce zranění.

Později těžkooděnci zahájí protiútok. Strhává se boj o každičký trs trávy! Někteří policisté brání jednotlivá stébla vlastními těly. Obušky dopadají na odredadělé hlavy. Temní techno-anarchisté oplácejí strážcům zákona stejnou mincí. Vzduchem létají granáty se slzným plynem. Do potyček se bohužel připlétají i mírumilovní účastníci technopárty. Vzduchem létají kusy jejich těl. Znovu se objevují první lehce zranění. Policie střílí z vodních děl. Nemytá anarchistická lůza se bojí vody a v panice prchá.

Policisté se těší z dobře odvedené práce a pro radost zmlatí pár brýlatých smažek, mladých děvčat, snědí několik menších dětí a jednomu z majitelů pozemků opíchají ženu.

Druhého dne propuknou v Praze demonstrace. Rozezlení rodiče technařů táhnou na sídlo vlády vedeni Jiřím X Doležalem, jemuž pološílení četníci na néažtakúplnělegální párty ubili šest dětí a znásilnili psa. Co bude dál? Padne ministr vnitra? Padne vláda? Padne, komu padni? Jak zareaguje ODS? Jak zareagují bloggeři? A kvakeři? A co na to řeknou tělocvikáři?!

Budeme pro vás vše sledovat a čerstvé informace vám doneseme v dalším mimořádném vydání zpráv!

Teror v autobuse

Ještě se vrátím ke své nedávné zahraniční výpravě. Tuhle historku zde musím napsat. Minimálně jako varování všem, kteří se chystají na delší cestu autobusem bez sluchátek, špuntů do uší či jiných bezpečnostních prvků.

Cesta na sever evropy trvala autobusem zhruba 24 hodin. Vyrazili jsme z Brna. V Praze jsme naložili tlupu vřískající švédské mládeže. To ovšem není nic proti tomu, co proniklo na palubu při poslední zastávce na našem území - v Teplicích.

Čiré zlo se infiltrovalo mezi pasažéry maskováno za dvojici dam středního věku.

Nejsem nějaký moravský nacionalista. Proti Čechům nic zásadního nemám, ačkoliv mi jejich způsob mluvy v některých extrémnějších případech připadá minimálně směšný. Ale co, ona i ta hardcore ostravština zní hezky idiotsky. A když se člověk ve zpravodajském pořadu v televizi kouká například na rozhovor s nějakým echt-severomoravákem, tak je to docela k pláči.

Nicméně, abych nezamluvil autobusovou historku. Paní se zasunuly do sedadel a během několika málo sekund, přestože se dříve neznaly, se z nich staly nejlepší kamarádky, které o sobě ví úplně všechno. A stejně tak i celý autobus.

Nikdy bych nevěřil, že je možné mlátit hubou osm nebo víc hodin v kuse. Děvčata to vzala z gruntu. S festovním "čecháčkovským" přízvukem probrala, co ráda a nerada čtou, co ráda a nerada poslouchají, co jí, kolik jí, kdy jí. Došlo i na další rozličná témata: od politiky, přes společenské drby o celebritách, politiku až po zásadní záležitosti, jakými jsou mistrovství světa v hokeji nebo SuperStar. I taková půlhodinová debata o složení čokolády, kterou se jedna z dam právě cpala, je opravdu nezapomenutelný zážitek. ("Heléé, jsou tam voříšky, výď. Hmmmm, já tam mám kousek želéé. Je to výbornýýý. No jóó")

Úžasné bylo i to, jak vždy jedna druhé, po odhalení nějaké zásadní životní pravdy ("Já jsem tý Lucce Bílý nějak nepřišla na chuť, Vona v těch vejškách tak nějak moc huláká, výď."), přizvukovala protáhlým "hmmmmm", případně "no jóóó".

Člověku to z počátku ani tak hrozné nepřišlo, kecali lidé v celém autobuse, do toho hrála televize. A poslouchání těch řečiček s šíleným přízvukem bylo vlastně docela zábavné. Horší bylo, když ani kolem jedné hodiny noční nejevily výraznější známky únavy. Kamarád, který seděl na sedadle před nimi, už to nevydržel a zeptal se, jestli by se nemohly alespoň ztišit, že se snaží spát. Dostalo se mu plamenné odpovědi, že "snad si jen normálně povídámä, copak tančímä nebo zpívámä(sic!)??!". Pak tu drzost mezi sebou krátce probraly. Zhruba dvacet sekund mluvily ztišenými hlasy a pak se zase vrátily na původní úroveň hlasitosti a začaly probírat novou problematiku.

Jelikož jsem věděl, že v autobuse stejně málokdy usnu, tak mně to ani zvlášť nevadilo. Poslouchal jsem mptroskového playera a jejich hlasy tvořily takové jemné bublání na pozadí jednotlivých songů. Nevím, jestli žvatlaly celou noc. Upadl jsem totiž do chvilkového polospánku. Jisté je, že ve čtyři ráno už to jelo znova a trvalo to až do Göteborgu, kde se jejich cesty rozdělily.

Nevím, co by se dělo, kdyby cesta trvala delší dobu, zřejmě by začaly zase od začátku. Ony už totiž musely probrat ÚPLNĚ všechno.

Představte si, že byste byli navždy zavřeni v jedné místnosti s těmito dvěmi zrůdami. Není to docela originální představa pekla?

Počteníčko o moru a tak všobesně

Takže, sice ještě nenastal ten pravý čas pro zveřejnění dalšího přelomového bloqpostíku, na kterém pracuji ... Nicméně blogovat se musí, i kdyby na chleba nebylo, z nebe padali Bohuši Matuši a kolem zuřila nukleární válka. Aby nám neuschnul redakční systém, když už jsem ho na prvního máje zapomněl políbit pod rozkvetlým dubem.

Krátce bych tedy shrnul události minulých dílů seriálu, zvaného život (velmi poeticky blognuto, afaik) :

HanyZ sedí doma u počítače a snaží se dělat něco smysluplného. Myslí na pivo. V jedné zapadlé vesničce kdesi u mongolských hranic, zvané Praha, se v budově Strakovy akademie (Myslel jsem, že je pojmenovaná podle Franze Straky, ale není tomu tak) právě rozkoukává nová vláda. Kluci si rozdělují propisky, sekretářky a kokain. Za oknem plíživě vzrůstají preference komunistů.

Mezitím ve Vídni na mistrovství světa v prohánění malého černého gumového kotoučku zakřivenou dřevěnou tyčkou naši chlapci získávají zaslouženě zlaté medaile. Tomáš Vokoun říká Dannymu Heatleymu něco ošklivého, čehož později lituje a je smutný. Kapitán kanadského týmu Ryan Smyth neunáší tíhu porážky, propuká u něj šílenství a osekává našeho obránce Fischera holí za ustavičného mumlání podivných vět jako: "Na jaře je třeba záhonky pořádně okopat, imho pak naseji semínka rebarbory a všichni si v létě uděláme osvěžující salátek..." a podobně. Čeští hokejisté rozbíjejí v šatně rádio a hlasitě křičí, za což se pak stávají terčem kritiky některých internetových publicistů. Někteří publicisté myslí na pivo. Když tu náhle do šatny vchází Klaus.

V ČR zatím lidé skáčou, protože, kdo neskáče, není Čech. Ulicemi poskakují šťastní fandové, povykují, pijí alkohol, vesele zvrací, troubí, rozbíjejí zaparkované automobily, vytrhávají dopravní značky, mlátí okolojdoucí důchodce, zapalují kostely, žerou psy a dalšími způsoby dávají najevo svou národní hrdost a dokonalé štěstí, které zaplavilo jejich nitra. Zem je na nohou a šťastná.

Dny běží, stále stejné sračky, den za dnem.

Autor tohoto bloqu prožívá významné životní jubileum a přichází do práce se starou dobrou kocovinou. Sepisuje pochybný blogpost, který následně ještě pochybněji nazve. Čte si totiž web časopis o moru, zvaný Mořské prase. Autor tohoto bloqu rezignuje na interpunkci a pravopis všobesně.

Lidé pomalu přestávají skákat ...

---

Mimochodem, "všobesně" není důsledkem překlepu, alkoholem zmoženého mozku, pokročilého stupně demence ani dysgrafie. Na toto slovo má copyright Michal David. Je to vynikající slovo.

Skrytá hudební poselství

Na albinoblacksheep.com už na to přišli dávno.

Někteří hudebníci do svých skladeb rádi vkládají skryté vzkazy, které jsou slyšitelné, pokud si píseň pustíte pozpátku.

Tak jsem si řekl, že to musím vyzkoušet i v našich lužích a hájích. Namátkou jsem si vybral pár songů a hopla. Ani jsem nemusel dlouho hledat. Posuďte sami:

Samozřejmě, mohl jsem z toho taky vytvořit nějaké fešné flashové prezentace, ale to bych to musel nejdřív umět. Podle DoubleThinkova návodu jsem už sice pokročil až k vypečenému rozanimování hvězdičky, leč myslím, že v tomto případě by to asi bylo trochu málo ...

Daniel Landa - Protestsong

Všichni víme, že Daniel je fasa lumen, který to s náma myslí dobře. Je upřímný, nesmlouvavý, čestný a vlastnenec-jak-sviňa (tm). Každý určitě alespoň jednou snil o tom, že vstoupí do jeho tajemného sdružení "Ordo Lupen Templi". A ten, kdo tvrdí, že ne, ten o tom sní dodnes. Jeho skrytý vzkaz je zvláštní. Snad je v tom nějaká skrytá averze vůči Leoši Mareši, snad mu prostě ruplo v kouli:

Chcípne! Láhev! Keyboard! Magor! Hitler! Míň Marešů. Píšu ze Smolenska ...

Dále text pokračuje nějakým nesrozumitelným hýkáním, které v závěru přechází do Jidiš nebo co .

verze normální | verze otočená

Tatabojs - Virtuální duet

Tohle bych do kluků neřekl. Jejich texty jsou vesměs hravé a lehce posmutnělé. Takový naturalismus mě opravdu překvapil.

... leží ... v ruce mu dlubeš ... hnisaj ... Óu, léčíš na hajzlu ránu ...

Drsné...

verze normální | verze otočená

Michal David - Nonstop

A to nejlepší na konec! Víte, jak Michal po barech balí holky? Vypadá to, že je nalévá alkoholem, ve kterém jsou snad rozpuštěny nějaké prášky na spaní. S kamarádem Heřmanem mají na ně připraveno taky lano. Raději nemyslet, co s nebohými děvčaty poté provádějí. Ještě, že je mu v patách Vladimír Just s mezkem (je míněno zvíře nebo se jedná o přezdívku? Není to Rejžek? :-o), který mu jde po krku.

Nalijeme jí dnes něco. Jí jiný lano Heřmane! Zas už čumí Just s mezkem. Nalijeme ji všeobecně ...

verze normální | verze otočená

Z toho jde strach...