hanyZbloq

Teror v autobuse

Ještě se vrátím ke své nedávné zahraniční výpravě. Tuhle historku zde musím napsat. Minimálně jako varování všem, kteří se chystají na delší cestu autobusem bez sluchátek, špuntů do uší či jiných bezpečnostních prvků.

Cesta na sever evropy trvala autobusem zhruba 24 hodin. Vyrazili jsme z Brna. V Praze jsme naložili tlupu vřískající švédské mládeže. To ovšem není nic proti tomu, co proniklo na palubu při poslední zastávce na našem území - v Teplicích.

Čiré zlo se infiltrovalo mezi pasažéry maskováno za dvojici dam středního věku.

Nejsem nějaký moravský nacionalista. Proti Čechům nic zásadního nemám, ačkoliv mi jejich způsob mluvy v některých extrémnějších případech připadá minimálně směšný. Ale co, ona i ta hardcore ostravština zní hezky idiotsky. A když se člověk ve zpravodajském pořadu v televizi kouká například na rozhovor s nějakým echt-severomoravákem, tak je to docela k pláči.

Nicméně, abych nezamluvil autobusovou historku. Paní se zasunuly do sedadel a během několika málo sekund, přestože se dříve neznaly, se z nich staly nejlepší kamarádky, které o sobě ví úplně všechno. A stejně tak i celý autobus.

Nikdy bych nevěřil, že je možné mlátit hubou osm nebo víc hodin v kuse. Děvčata to vzala z gruntu. S festovním "čecháčkovským" přízvukem probrala, co ráda a nerada čtou, co ráda a nerada poslouchají, co jí, kolik jí, kdy jí. Došlo i na další rozličná témata: od politiky, přes společenské drby o celebritách, politiku až po zásadní záležitosti, jakými jsou mistrovství světa v hokeji nebo SuperStar. I taková půlhodinová debata o složení čokolády, kterou se jedna z dam právě cpala, je opravdu nezapomenutelný zážitek. ("Heléé, jsou tam voříšky, výď. Hmmmm, já tam mám kousek želéé. Je to výbornýýý. No jóó")

Úžasné bylo i to, jak vždy jedna druhé, po odhalení nějaké zásadní životní pravdy ("Já jsem tý Lucce Bílý nějak nepřišla na chuť, Vona v těch vejškách tak nějak moc huláká, výď."), přizvukovala protáhlým "hmmmmm", případně "no jóóó".

Člověku to z počátku ani tak hrozné nepřišlo, kecali lidé v celém autobuse, do toho hrála televize. A poslouchání těch řečiček s šíleným přízvukem bylo vlastně docela zábavné. Horší bylo, když ani kolem jedné hodiny noční nejevily výraznější známky únavy. Kamarád, který seděl na sedadle před nimi, už to nevydržel a zeptal se, jestli by se nemohly alespoň ztišit, že se snaží spát. Dostalo se mu plamenné odpovědi, že "snad si jen normálně povídámä, copak tančímä nebo zpívámä(sic!)??!". Pak tu drzost mezi sebou krátce probraly. Zhruba dvacet sekund mluvily ztišenými hlasy a pak se zase vrátily na původní úroveň hlasitosti a začaly probírat novou problematiku.

Jelikož jsem věděl, že v autobuse stejně málokdy usnu, tak mně to ani zvlášť nevadilo. Poslouchal jsem mptroskového playera a jejich hlasy tvořily takové jemné bublání na pozadí jednotlivých songů. Nevím, jestli žvatlaly celou noc. Upadl jsem totiž do chvilkového polospánku. Jisté je, že ve čtyři ráno už to jelo znova a trvalo to až do Göteborgu, kde se jejich cesty rozdělily.

Nevím, co by se dělo, kdyby cesta trvala delší dobu, zřejmě by začaly zase od začátku. Ony už totiž musely probrat ÚPLNĚ všechno.

Představte si, že byste byli navždy zavřeni v jedné místnosti s těmito dvěmi zrůdami. Není to docela originální představa pekla?

V prdeli mám už tisíc mil ...

Po zhruba čtyřiadvacetihodinovém utrpení na sedadle autobusu jsem se vrátil z cizích exotických krajů do naší země, mlékem a zmrdy oplývající.



Byl jsem na diplomatické misi ve Švédsku, šířit věhlas českého plechovkového piva a domluvit podmínky státní zakázky na nákup jednotky bojových losů pro armádu ČR. Jo a taky jsem se tam chtěl jen tak podívat a trochu poznat cizí kraj.







Počasí bylo docela nehezké (zima, téměř permanentně zamračeno), ale stejně to bylo fajn. Nav�tívili jsme Jönköping, Stockholm a jednu hezkou přírodní rezervaci, kde jsem si vyfotil i onoho kultovního paroháče (zde ovšem bez paroží).



Abych nějak krátce shrnul své poznatky. Ve Švédsku se hodně jezdí na kolech a to většinou na příšerných ukrajinách. (Také jsme se na nich proháněli.) Mají tam specializované prodejny na chlast, který je dosti předražený (volně se prodávat nesmí), takže se vyplatí nějaký ten litr na kšeft propašovat, wtz. Jak už jsem se zmiňoval, žijou tam losi, sobi a podobná mýtická stvoření. Drtivá většina tamních obyvatel je opravdu bloňdatá. Trochu mne udivilo, že většina švédek nevypadá jako Janna Svensson nebo Emma Sjöberg. Co se dá dělat ....



Chcete-li vědět, jak vypadá typický švéd, tak si pořádně prohlédněte obličeje hráčů švédského hokejového týmu, přidejte nagelované jakobytrochurozcuchané blond vlasy a máte ho. To se ovšem nevztahuje na místní blackmetalisty (v této zemi oblíbený hudební směr), kteří vypadají jako blackmetalisté všude jinde na světě, mají dlouhé černé pláště, kovové ozdoby, vět&šinou tmavé vlasy (asi si je barví ;-) , případně nějaký ten decentní make-up a posupný výraz v obličeji.



U jednoho metloše jsme ve Stockholmu i přespávali. Jednalo se o fantasy fandu, jehož pokoj překypoval Dungeon&Dragons knihami, cédéčky s Manowar a Blind Guardian a vedle televizoru měl položenu tuto rozkošnou panenku :-)



Výlet na sever byl zkrátka prima.